Blog
A jak je to s tou mocí?
28.1.2013
Moc.
Slovo, jímž je tak snadné zacházeti, leč s významem, hodným převeliké obezřetnosti.
Jako kouč, lektor a konzultant se tohoto slova velmi často dotýkám ve firmách, kde se jedni snaží naučit vést druhé.
Převažující model vedení a řízení v našich luzích a hájích je však poněkud archaický. Vychází z paternalistického, hierarchického nazírání na společnost a slovo „moc“ je užíváno ve významu „mít moc nad někým či něčím“. Je to klasické, jednosměrné pojetí moci jako kontroly (ve smyslu kontrolovat – řídit, nejen dohlížet), kde ten, kdo má (často nominovanou) moc, se domnívá:
- že ví lépe, než druzí, co je pro ně nejlepší
- že ví lépe, než druzí, jak se věci mají dělat
- že byla-li mu svěřena moc, je lepší (chytřejší, výkonnější…) než druzí, tudíž o nich může rozhodovat, aniž by se musel zajímat o jejich názory a potřeby
- ostatní jsou tu od toho, aby sloužili jeho zájmům a prospěchu (v lepším případě též zájmům a prospěchu jeho nadřízených).
Současně se však obává:
- že by jej někdo mohl připravit o jeho židli, proto druhé nerozvíjí
- že by se někdo mohl stát chytřejším (inovativnějším), tudíž zadržuje důležité informace
- že by jeho židle mohla zaniknout, proto odmítá delegovat a zkompetentňovat druhé.
Tento způsob vedení, či spíše řízení, nerozvíjí ani organizaci, ani pracovníky, ani toho, kdo má moc. Vytváří ovzduší nedůvěry, individualismu, neztotožnění se s hodnotami, vizí a misí firmy, nízkou motivaci (často jen finanční) a vysokou fluktuaci. Kreativita a inovace jsou na úbytě. V centru pozornosti je pouze výkon, nikoli lidé a vztahy.
Oproti tomu stojí nový, žádoucí model vedení, můžeme jej nazvat třeba „zmocňujícím“ vedením. V tomto modelu, je-li někomu svěřena moc, pak je tím zmocněn ke zmocňování druhých, tedy k rozvoji jejich kompetencí, autonomie, zodpovědnosti a v posledku výkonnosti. Moc ve významu pomoc, tedy rozvoj druhých tak, jak se oni sami potřebují rozvíjet. Zkompetentňování, tedy zvyšování úrovně vědomostí, dovedností a osobnostních kvalit. Vedení jako pomáhající profese, jako služba. Ten, kdo byl zmocněn ke zmocňování druhých, ví:
- že neví lépe, než druzí, co je pro ně nejlepší, nýbrž že to může vzejít jen z diskuse se všemi zúčastněnými, především však z názorů a potřeb těch druhých
- že nemá patent na rozum a že druzí mohou vědět či objevit, jak věci dělat co nejlépe, tedy že jsou kompetentní nebo se jimi mohou stát
- že naplnit svou roli může jen tehdy, když se bude o druhé zajímat, naslouchat jejich potřebám a zájmům a pak spolu s nimi hledat pro všechny výhodné řešení
- že je tu od toho, aby sloužil potřebám a zájmům druhých, neboť sám roste jen tehdy, když rostou jeho lidé, tedy jeho kvalita se měří kvalitou jeho lidí. Proto se nebojí o svou židli, neboť zkompetentňuje druhé, aby jeho židli mohli převzít.
Tento způsob vedení rozvíjí všechny zúčastněné i organizaci. Vytváří atmosféru jistoty a důvěry, pomáhá vytvářet spolupracující týmy a dává prostor pro zrod skutečných leaderů. Rozvíjí tři nejdůležitější vnitřní motivační faktory – autonomy, mastery, purpose. Zvyšuje loajalitu a identifikaci s firemními hodnotami, vizí a misí. Podporuje iniciativu, kreativitu a inovativnost. Zlepšuje vnitrofiremní komunikaci a spoluutváří prostředí „funkčního týmu“, kam chodíme rádi a kde se cítíme dobře.
V současné době volebního kvasu je vhodné tento model firemního vedení nahlížet jako model obecný, tedy i politického vedení, politické moci.
Jakpak by v něm obstáli reprezentanti naší politické scény?
Politika i management by měli být především službou, nikoli výsadou.
Napsat komentář