Blog

O tom, proč lidé neřeší své psychické či vztahové obtíže u odborníků…

19.3.2019

Ze své více něž čtvrtstoleté terapeutické praxe mohu potvrdit, že u nás stále přežívá strach ze stigmatizace „být bláznem“. Také díky tomu si lidé pro pomoc přicházejí pozdě, kdy problémy narostly natolik, že jim znesnadňují nejen běžné sociální fungování. Přitom prevence či časná léčba je mnohem snazší, rychlejší a účinnější. Oproti tomu chronické, tj. dlouho ignorované obtíže se stávají mnohem odolnějšími ke změně. Řeknu to na příkladu partnerské terapie, pokud by manželé/partneři přišli již v době, kdy jim vázne porozumění v komunikaci, je terapie mnohem snazší, než když přijdou ve fázi dlouhodobého odcizení, které je důsledkem nenaplňování důležitých potřeb, o kterých nejsou schopni přirozeně mluvit. Nebo na příkladu hluboké kognitivní disonance, kdy si nejsem ochoten připustit, že dlouhodobě dělám nebo jsem „nucen“ dělat něco, co je v rozporu s mými hodnotami, s mým přesvědčením… Místo, abych prozkoumal své hodnoty a jednal podle nich, tak zavírám oči před tím, co dělám, jak, kde nebo s kým žiji … A končím třeba se syndromem vyhoření, depresí či únavovým syndromem.
Leč platí staré známé pravidlo, že do terapie (tedy k životní změně) musí člověk „dozrát“.
A druhé, ještě důležitější pravidlo, které nám předal ctihodný učitel psychopatologie docent Urban, říká: „Ti, kteří o sobě tvrdí, že nemají žádné problémy, ti jsou tou skutečně nejhlubší studnicí problémů.“ Neboť přiznat slabost (přiznat si, že mám problém) vyžaduje velkou vnitřní sílu.